text Jan Kříž - katalog Photography

Fotografie Stanislava Tůmy jsou expresivní a symbolické.

Toto spojení jasně prozrazuje starší i zcela nedávnou kulturní tradici převážného místa jejich vzniku — Prahy. Výraz a význam fotografického obrazu zde určují jednak kontrasty tvaru a struktur, jednak zcela zvláštní porozumění pro magickou řeč vržených stínů. Reálná scéna je často jen kulisou, protože hercem obrazového příběhu je stín.

Fotograf rozumí světu jako tajemné řeči znaků — stínů. Stín je zde podstatnou, člověku niterně srozumitelnou charakteristikou světa. Předmět je to, co je pomíjivé a druhotné, věci nabývají významů teprve svými stíny. Je to pochopitelné, protože stín znamená expresivní znakovou redukci reality, její dramatickou nadsázku. Přitom je stín vlastně jen dějovou variantou souvisle černé plochy. Ta reprezentuje hluboké, soustředěné mlčení, skrytá a nadčasová tajemství duše člověka i světa. Černý pól základního kontrastu bílé a černé má dvě významové podoby. Vyjadřuje metafyziku smrti a negace, existenciální skepsi duše, ale stejně tak i grotesku druhé, odvrácené části reality, zvláštní komentář ke konkrétnímu dění. Stín obecně poukazuje především k hlubinnému dramatu duševního života člověka. Podtrhává všechno, co je prapůvodní, instinktivní, tajemné. Čerňv jistém smyslu připomíná dialektiku nebytí, tak jak toto nic existence předchází zrození a následuje po fyzické smrti. Duch s těmito obsahy ovšem komunikuje a to především prostřednictvím stínů. Stín láká tím, že mIčí a promlouvá zároveň. Věci svými stíny mluví spolu, o sobě, ale zároveň i oslovuji nás, mluví o nás. Každý stín vtomto smyslu sděluje něco jiného.

Před Tůmovými fotografiemi se nikdy nezbavíme dojmu, že právě řeč stínů je tím jediným a pravýmprostředkem, jímž se lidská duše dorozumívá se světem.

Hra se stíny je ovšem věcí vážnou a riskantní. Fascinace stínem nejen že aktivuje hlubinnou část lidské bytosti, ale vzbuzuje i pocit úzkosti, protože stín bývá také doménou člověku nepřátelských sil zla. Ďábel nepotřebuje stín, protože je stínem sám. Stíny mohou hrozit světu záhubou.Zvláštěděsivě působí stíny odpoutané od předmětu, který je vrhá. Nemůžemežít ani bez stínů, ale ani v jejich područí. Existence je svýmzpůsobem neustálý zápas se stíny.

Stanislav Tůma rozumí řeči stínů, a proto se rád vrací do Prahy, do města tak výrazně poznamenaného dramatickými temnosvity barokní kultury, odrazy dramatických duchovních zápasů, které nalézají své pokračovaní i v dnešní době.

Je-li Tůmova fotografie zpravidla založena na kontrastech světel a stínů, černé a bílé, je to zřetelné i v práci s detailem. Plocha není nikdy výrazově neutrální, v každé její části a částečce cítíme ohlas dramatických napětí celé kompozice. Proto má fotograf tak rád rozrušené omítky. Výrazově exponovaný tvarový děj nevylučuje ani velmi přesnou formální stavbu snímku. Racionální práce s formou ovšem vždy slouží výrazové a významové intenzifikaci klíčového znaku, nebo znakové situace snímku.

 

Jan Kříž

Praha 22.9. 1981

výstava Ve Stínu 2010 - text Richard Drury

Stanislav Tůma je především znám jako fotograf inspirovaný poetickým prostředím Malé Strany a Hradčan, které urbanisticky ztělesňují křehké složitosti kulturních dějin a lidské paměti. Točité uličky, zapadlé kouty dvorků, podloubí a průjezdy, oprýskané zdi a až surreální poselství náhodných architektonických detailů se u Tůmy stávají aktivními společníky v rámci nevyřčeného, důvěrného dialogu o plynutí času, o člověku jako stín, který se v cyklu krátkého dne i dlouhých let mihne specifickým prostorem svého života. Klasické „stavební prvky“ černobílé fotografie – světlo, stín, obrys, objem a povrch – zde spolu vytvářejí svědectví, která navozují u diváka vědomí o odvěké proměnlivosti a pomíjivosti lidského osudu. I tam, kde chybí čitelná lidská postava, je u Tůmy cítit lyrická, občas i humorně ironická výpověď o vrstvách lidských příběhů vrytých do historického, přitom stále živého kontextu jeho milovaných pražských čtvrtí.

Vedle fotografických celků, portrétujících Tůmovou příznačnou „lidskou krajinu“, se na výstavě objevují méně známé práce, které ukazují další tematické rozměry jeho tvorby. Tůmovy interiéry a akty se vyznačují podobným citem pro komorní prostor lidských reflexí; zde se také projevuje jeho mimořádná schopnost pojímat věcnou realitu jako metaforické zátiší.

Výstava se koná jako připomenutí životního díla Stanislava Tůmy, významné postavy moderní české fotografie, v roce jeho nedožitých šedesátin a k pátému výročí jeho úmrtí. Nese název, který nejen zdůrazňuje symbolickou úlohu stínu v jeho fotografické řeči, ale také naznačuje to, že se Tůmova nezaměnitelná výpověď v rodné zemi stále ještě nedočkala plného uznání.